Postřehy odjinud III.

Cameroun- tak zní oficiální název této středoafrické země, je oproti Senegalu, o kterém jsem se zmiňoval minule, země zcela odlišná. Ne snad mentalitou lidí, která je téměř shodná u všech obyvatel střední Afriky, ale přírodními poměry a podmínkami. Je to vlastně taková celá malá Afrika v jednom státě. Najdeme zde polopouště, savany, hory, deštné pralesy i přímořské mangrovníkové porosty. Žije zde velké množství zvířat a tak je možné téměř každý den vidět stáda slonů, antilop, žiraf a hrochů z bezprostřední blízkosti. Spatřit africké šelmy však vyžaduje velkou dávku trpělivosti hlavně brzký ranní budíček- největší pravděpodobnost, že uvidíte lva, hyenu nebo třeba geparda je brzy po úsvitu, tj. po 6 hod. ranní, kdy jsou tyto šelmy ještě aktivní, později dopoledne a přes den se stejně jako celá Afrika ponoří do odpočinku a siesty. U napajedel najdeme také velké množství ptáků- pelikáni, černí čápi volavky a ibisové- a jsou jich opravdu velká neuvěřitelná hejna, přesně taková, jak je známe z atraktivních televizních seriálů o přírodě.

Zcela typické je podnebí, které rozděluje zdejší život na dvě zcela odlišné formy, období dešťů a období sucha ( listopad- červen), zvláště výrazné v severním Kamerunu. V období dešťů se promění místní savany v jedno velké jezero a místní lidé se zde přepravují na loďkách, v období sucha se voda rychle ztratí a povrch země najednou tvoří rozpraskaná vyprahlá země. V tomto období narůstá také význam velice nepříjemného severního větru tzv. harmatan, který sem přináší písečný prach ze Sahary a viditelnost se běžně snižuje na 300m, časté jsou i prachové bouře.

Geofyzika Brno, kde jsem působil, prováděla průzkum ve 3 oblastech- sever, střed a jih země. Sever je velice zvláštní část Kamerunu, většina lidí se zde s bělochy setkává jen vyjímečně a po dobu působení expedice jsme byli pro místní docela velká atrakce. Viděli jsme zde pomalu vysychající jezero Tchad, kde vodní hladina v období sucha ustupuje až o desítky kilometrů, oblast Rumsiki, která se svými věžovitými útvary působí na diváky jako měsíční krajina a také národní park Waza, kde se zvěř shromažďuje hlavně v období sucha u napajedel v obrovské koncentraci. Pro běžné dopravní prostředky je tato oblast hotová pohroma. Musím podotknout, že silniční síť je zde velmi řídká a jízda terénem se stává utrpením- třeba 40 km jedete běžně i 4 hodiny- to víte, zaschlé sloní stopy v blátě a obrovské trsy trávy nejsou žádná dálnice a svůj podíl si zde vyberou i velké trny akácie, takže výměna tří náhradních kol za den nebývá výjimkou. Typickými obyvateli jsou Nomádi- kočovníci. Pitná voda v období sucha je zde poměrně vzácná a pro tyto lidi je prvořadé napojit svěřený dobytek. Jednou jsem byl svědkem toho, že pasáček v malé kalné a zapáchající kaluži vody nechal projít celé stádo krav a až se napojilo, teprve on se napil z té samé kaluže vody ze své gumové boty, kterou před tím vyzul a ve vodě „ opláchl“. Evropana by to zcela určitě zabilo.Ve větších vesnicích však nechybí alespoň jedna satelitní televize, coca-cola a lahvové i když teplé pivo- to víte, „pokrok“ se asi nedá ani zde zastavit. Pro střední část země jsou typické hory, překrásné horské scenerie, kde jsme však působili jen zřídka. V této oblasti také končí železnice od pobřeží. Zaujala mne zde jedna věc a tou jsou opravdové hřbitovy převážně havarovaných nákladních automobilů v hloubce pod silničními mosty přes řeky. Ty jsou v období sucha bez vody, říká se jim vádí a každém z nich je hned několik kamionů a proražené a znovu neopravené zábradlí výmluvně vypovídá o tom, jak se tam ocitly. Velmi na mě zapůsobilo to, jak místní lidé stále tíhnou k tradiční formě moci- sultanátům i když formálně je země rozdělena na oblasti prefektur. Sultáni v jednotlivých oblastech jsou velice vážení a respektovaní, jejich pokyny se plní zcela nesmlouvavě a neuposlechnout je si nikdo nedovolí. Jejich impozantní sídla, hliněné paláce s obrovskými hradbami však musí být po každém období dešťů znovu opravovány, aby odolaly dalšímu náporu vody. Oblast jihu země je pro každého Evropana nejzajímavější- deštné pralesy. Tato oblast je nejvíce osídlena, je zde spousta farem s kokosovými a olejovými palmami a gumovníky. Je těžké vyjádřit ten pocit, kdy naše lesy ve srovnání s těmito působí jen jako směšné třísky- vždyť kmeny stromů mají běžně 120 cm v průměru, kmeny do 50 cm v průměru se netěží. My jsme zde pro vyčištění tras našich geodetických profilů najímali skupiny místních lidí s mačetami a motorovými pilami (délka lišty menší než 120 cm je nepoužitelná). Nezapomenu na prvotní průzkum pralesů, kdy nás Geofyzika vyslala ve dvojici na 3 týdny před hlavní skupinou jako předvoj. Byli jsme bez zázemí, navigační satelitní systémy v pralese nefungovaly. Najednou jsme byli odkázáni jen na zkušenost dvou našich průvodců s mačetami a jejich schopnosti vrátit se po 10 km pochodu pralesem zpět k autu u cesty. Jsou zde také velké plochy bažin, které jsme při geofyzikálním měření překonávali opravdovým broděním třeba po pás ve vodě a bahně v několikakilometrové délce. Pro hlubší úseky bylo nutno zbudovat sérii vodorovných žebříků a to všechno třeba v celodenním dešti. Odměnou nám však byly jednak nevšední zážitky, doplněné koupáním na krásných písečných nebo lávových plážích a různé výlety. Nemohu nevzpomenout výstup na Mt. Cameroon- aktivní sopku, která se tyčí z moře do výšky 4250m. Každoročně v lednu se zde pořádá běh nahoru a zpět- nejlepší to zvládají v čase kolem 3 hod. Pro nás to byl dvoudenní výlet s odměnou nespočtu puchýřů a odřených nohou, ale jinak to bylo samozřejmě obrovské dobrodružství- několik týdnů před tím zde byla totiž velká erupce končící u pobřeží moře.

Také doprava v Kamerunu je poměrně zajímavá kapitola. Místní letecké linky na některých letištích létají bez radiomajáku, takže jste zcela závislí na umění pilota a musím říct, že někdy- hlavně večer za špatné viditelnosti a stálého větru byla tato přeprava velkým dobrodružstvím. Veřejná doprava ve městech samozřejmě neexistuje v takové podobě, jak jsme zvyklí z Evropy, nahrazují ji staré rozbité taxíky ale hlavně mopedy, které sice odvezou jen jednoho pasažéra, ale jsou poměrně levnou, zároveň však nebezpečnou veřejnou přepravou. Autobusy jezdí jen mezi velkými městy, mají sice jízdní řád, ale většinou se čeká, až se zcela zaplní a pak nastane šílená jízda, kdy každý řidič chce ukázat, že on je ten nejlepší a potom také bohužel končí spousta takových výletů tragicky.

Ještě zbývá vzpomenout na oslavu Vánoc, kterou jsem během 5-ti letého pobytu v Africe absolvoval dvakrát. Je to zvláštní pocit koupat se dopoledne v moři a odpoledne a večer slavit u „ Vánočního stromu“- provrtaných a navzájem pospojovaných nazdobených tyčí a se štědrovečerní večeří kompletního francouzského menu. Nakonec večerní mše, kdy všichni účastníci se zápalem zpívají a spontánně tančí po celou dobu obřadu. Takže zvláštní směsice zážitků v tomto muslimském světě. Jednou z dalších odměn ve volném čase, kterého jsme měli opravdu poskromnu byla návštěva pygmejského kmene. V těchto oblastech jen několik kilometrů lodí proti proudu řeky to byla samozřejmě komerční záležitost pro turisty, ale i tak maximální výška místních pygmejů 150 cm a okolní tradiční chýše v pralese vytvořily tu správnou atmosféru.

Zvláštní věc, které jsem nikdy neporozuměl byli místní obchodníci na tržištích- někteří měli na prodej třeba jen 3 pytlíky buráků (celková cena v přepočtu asi 7 Kč ), seděli tam celý den a někdy také třeba nic neprodali, takže evropský pojem „ čas jsou peníze“ v tomto případě zcela určitě neplatí. Ale asi v tomto případě vůbec nešlo o to něco prodat, ale jen tak posedět, pohovořit si a také poslechnout si ty druhé. Taky možná zcela nepochopitelné v dnešní evropské společnosti, kdy se každý stará jen sám o sebe a problémy ostatních jsou jim lhostejné. Myslíte že můžeme říct, že žijeme lépe než Afričané ?

Vladimír Drbola

Škola jak ji neznáme