Postřehy odjinud II.

Vzpomínky na Afriku - - Senegal

Senegal má stejně jako všechny africké země pro každého Evropana zvláštní kouzlo. Tedy abych se opravil, je to neuvěřitelné množství zážitků- pro někoho zajímavých, pro jiné svou hloubkou neúnosných, které jsem získal při sedmiměsíčním pracovním pobytu a jsou samozřejmě zcela subjektivní.

První šok přichází většinou hned po vystoupení z letadla, kdy člověk přičítá to nesnesitelné horko v okolí ještě běžícím leteckým motorů, ale po několika desítkách metrů, které musí ujít k odbavovací hale zjistí, že je to reálná teplota ovzduší, se kterou se bude setkávat po celou dobu pobytu zde. Také se to hned projeví úplně mokrým tričkem, které dokáže trochu vysušit snad jen pobyt v klimatizované místnosti- venku to kvůli 100% vlhkosti není možné. Jedním z dalších překvapení jsou podivné garáže na cestě z letiště do města, ze kterých se po několikerém ujištění místních průvodců vyklubou příbytky většiny obyvatel v okolí měst. Ti jsou však na tom ještě poměrně dobře, Chudí lidé ve vnitrozemí používají běžně jen rohože sloní trávy podobné rákosu, kterými ohradí kulatý prostor asi 4m v průměru, místo střechy jen klacky pokryté dnes již kusy igelitových pytlů. Postel spolehlivě nahradí rohož na zemi. Při této příležitosti si vždycky vzpomenu na našeho pracovníka Ahmeda, který mě poprosil, abych s ním zajel do města pro postel. Vzal jsem pick- up, abych vše bez problémů odvezl. Jaké však bylo mé překvapení, když na tržišti Ahmed koupil rohož podobnou té, jakou kupujeme na dovolenou k moři o velikosti většího ručníku a spokojeně jsme odjeli domů. Ale časem si samozřejmě zvyknete na všechno- na prašné cesty upravené lateritem,

jejichž rudý prach nekompromisně pokrývá v silné vrstvě vnitřek vašeho vozu, na „benzinku“- tj. stolek s PET lahvemi naplněnými benzinem či naftou, na „řeznictví“- tj. stůl s polovinou krávy, která je celý den na slunci pokrytá vrstvou much i na „hospodu“- tj. stůl s lavicemi ohraničených rohoží, jejíž jedinou výbavou je džbán s vodou na chlazení místního lahvového piva. Ale to jsou samozřejmě zážitky z vesnic, ve městě se dá najít relativně čistý hotel s postelí s moskytiérou, někde třeba i klimatizované pokoje.

Co se týče jídla, místní lidé snědí za den maximálně hrst rýže se zeleninou, ve většině případů jsou to však jen vařené byliny nebo i kůra stromů. Někdy se jim podaří ulovit varana, hada, drobné hlodavce nebo ptáky, v okolí řek ryby. V restauracích, kam si místní lidé prakticky nemohou dovolit zajít, je převážně jednotvárná strava- maso na grilu nebo v zeleninové omáčce, většinou s rýží, plantény ( smažené banány), chlebovníkem nebo s kořeny manioku. Maso bývá hovězí, skopové, kuřecí nebo ryby. Není však problém dát si k jídlu opici, varana, hada, krokodýla nebo antilopu, u moře krevety, platýze nebo humra. Zelenina je díky příhodným klimatickým podmínkám stále čerstvá, běžné druhy jako u nás, snad jen vyjma avokáda, ale ovoce je většinou opravdu exotické- banány, ananas, papája, mango nebo melouny. Luxusní restaurace však nabízejí- ovšem za nepřiměřeně vysoké ceny, menu běžné francouzské kuchyně.

Místní lidé jsou však příjemní a spokojení i s tím málem, co mají- je to velká škola pro naše věčně nespokojené obyvatele Evropy. Samozřejmě se najdou také zloději a bandité-  měli jsme vojenskou ochranku při práci v terénu, ale jedná se o bandy, které přicházejí většinou z Čadu a Nigérie a jak se rychle objeví, tak i stejně rychle zmizí. Místní lidé z okolí měst a hlavně děti jsou  také nekompromisní při dožadování se dárků a finanční odměny za cokoliv, ale po rázném odmítnutí jejich služeb vás většinou nechají a jdou si najít další „oběť“. Lidé na vesnicích se však chovají zcela jinak. Mají velice vyvinutý smysl pro rodinné vazby- jeden pracující člověk dokáže dát peníze celé vzdálené rodině čítající třeba 30 členů- nesrovnatelné v porovnání s evropskou populací, kdy většina lidí shromažďuje prostředky pro sebe nebo jen pro nejbližší rodinu.

Dakar jako hlavní město Senegalu je významné město celé západní Afriky a jeho vliv každoročně ještě stoupá v lednu, kdy zde končí slavný závod Rallye Paris- Dakar. Nenechal jsem si ujít příležitost vidět dojezd tohoto závodu u Růžového jezera na vlastní oči. Je to silný zážitek, kdy kolem vás projíždějí soutěžící motocykly, auta i kamiony v bezprostřední blízkosti po pobřežních dunách a také slyšet češtinu a slova chvály na české kamiony v cíli etapy. Mimochodem toto solné jezero je opravdu růžové- zabarvení je způsobeno řasami žijícími jen ve velice slaném prostředí a pokud se do jeho vod ponoříte, můžete ležet na vodě se zdviženou hlavou, nohama i rukama a přesto se nepotopíte. To Atlantský oceán, který Dakar a celé západní pobřeží ochlazuje, je úplně něco jiného. Vlny běžně přes 2m vysoké, čistá, teplá voda a třeba i 40 km dlouhé písčité pláže jsou pro turisty určitě velkým lákadlem a je jen otázkou času, kdy celé toto pobřeží bude poskytovat servis srovnatelný s evropskými letovisky. 
Voda- tedy pitná voda je slovo, které se skloňuje ve všech pádech v této části Afriky každodenně. Turisté zde pijí jen vodu balenou v lahvích, je to jediná možnost, jak si nepřivodit silné zdravotní potíže, místní se musí spokojit i s vodou dešťovou či kalnou vodou z řek. Ve vnitrozemských suchých oblastech je voda vzácností, čerpá se z vrtaných studní hlubokých i několik desítek metrů. Je jí potřeba také pro dobytek, který je tu známkou majetku a jehož si místní majitelé váží někdy více než obyčejných chudých lidí.
V okolí Dakaru je spousta zemědělských farem podél větších řek ve vlastnictví bohatých bývalých Evropanů. Podmínky pro pěstování plodin jsou dobré- všudypřítomné sluníčko, teploty neklesající ani v období dešťů pod 16’C, vodu dodávají závlahy. Hnojí se však výhradně průmyslovými hnojivy a nešetří se ani chemickými postřiky, takže vypěstované produkty jsou sice na pohled bez vady, ale zdravé asi moc nebudou i když se s úspěchem vyváží do Evropy.
Další jev, který trápí asi celou Afriku jsou všudypřítomné igelitové sáčky, které pro místní lidi představují snad jedinou dostupnou obalovou techniku. Úklidové firmy částečně fungují jen ve velkých aglomeracích a tak se při stálém větru tyto sáčky zachycují na plotech,  keřích i stromech a tvoří tak bizardní výzdobu okolí barevně odlišenou podle místních výrobců sáčků- v okolí Dakaru převládala jasně modrá barva. Zvířata jsou v této oblasti spíše vzácností, rozšíření pastvin a farem ničí přirozený život v těchto oblastech, takže převládají stáda ovcí a koz, která při nedostatku potravy spásají i poletující papíry, kartony ba i igelitové pytlíky. Symbolem jsou zde také hladoví toulaví psi, kteří jsou všude kolem, ale pud sebezáchovy je- již při pouhém zvednutí kamene ze země a naštěstí pro místní obyvatele, drží v uctivé vzdálenosti.
Zvláštní kapitolou je lékařství. Lidé na vesnicích a ve vnitrozemí spoléhají na své léčitele a šamany, důsledky jejich léčby jsou však patrné všude kolem- lidé bez zubů, chromí nebo na podivných vozíčcích. I pouhá zlomenina je v těchto podmínkách velký problém a „vyléčená“ končetina pak zpravidla neplní své původní funkce. Také původ různých nemocí je pro mnohé místní lidi neznámý. Běžně se stávalo, že přišel místní dělník ráno do práce s tím, že zítra nepřijde, že mu umřelo dítě. Když jsem se zeptal, co se stalo, pokrčil rameny a řekl: „Nevím, prostě umřelo“. Placené doktory si samozřejmě většina lidí nemůže dovolit a po mých návštěvách v nemocnicích, které mají opravdu jen velmi staré vybavení nevím, jestli pomoc kterou můžou pacientům poskytnout je zrovna ta správná. Ale v rámci jejich možností je to opravdu v dané chvíli maximum, jediná speciální klinika evropského charakteru je velmi drahá a je tak předurčena jen vládním a úředním špičkám a zaměstnancům mezinárodních firem a společností. O nemocích, které se tu vyskytují, by se dalo psát hodně dlouho, avšak při „evropsky běžném“ dodržování základních hygienických návyků a s užíváním preventivních léků se nějaká exotická choroba vyskytne vyjímečně- snad jen občasný výskyt malárie při nedodržení dávky antimalarik či zvláštní horečnaté stavy podobné chřipce.

Takže Afrika je opravdu úplně jiná země a je jen na každém cizinci, jestli se jí přizpůsobí- pak je pobyt zde snad pro každého příjemným i když poněkud drsným zážitkem, nebo jestli se bude snažit prosazovat zde běžné evropské zvyky- a potom se takový pobyt stává spíše utrpením. Vřele doporučuji při Vaší případné návštěvě první variantu.

                                                                                                                                                  Vladimír Drbola